„Jižní Pacifik je ráj na zemi," říká dlouholetý průvodce CK Nomád

Bělostné pláže, krásné moře, ale hlavně jedni z nejmilejších lidí na světě. V jižním Pacifiku hodíte všechny starosti za hlavu, dobijete baterky...

„Už když vystoupíte z letadla, prostě cítíte tu nezaměnitelnou vůni Tichomoří,“ říká průvodce Karel Starý. K protinožcům se zájezdy míří pod hlavičkou žďárské CK Nomád, která nechybí na lednových cestovatelských veletrzích Go a Regiontour. Když jsme přemýšleli, o které oblasti si letos popovídat (loni to bylo KLDR), jeho volba byla jasná. I proto, že cestu přes ostrovy Fidži, Tonga a Samoa měl v živé paměti. Byl tam loni dvakrát a navíc se vrátil krátce před Vánocemi. Nechte se tedy provést.

Čím je ta oblast zajímavá?

Jedním z důvodů může být únik od zdejších pozimních či zimních plískanic, kdy u protinožců začíná léto a je tam teplo. Teď jsem tam zažil vůbec nejteplejší moře v životě, kdy jsme se s klienty shodli, že když si doma napouštíme vanu, tak je studenější než to moře. Bylo to jak maďarské termály. Bohužel, nikdo u sebe neměl teploměr, ale pocitově to mohlo být tak 36 stupňů.

Ale vy nepořádáte „válecí“ zájezdy.

To ne, ale zrovna v těchto místech je moře lákavé a nevykoupat se zde nebo nezašnorchlovat by bylo na hlavu padlé.

Vy tu oblast máte rád proč?

Určitě kvůli tomuto vypnutí, kdy starosti všedních dní od nás doma necháte na opačné straně zeměkoule. Fidžijci na to mají výraz „Fiji time“, což znamená hodit všechno za hlavu, relaxovat, nikam nespěchat, mávnout rukou nad tím, že něco není na čas, nenervovat se hloupostmi. A pak je to o lidech, kteří jsou v Pacifiku nesmírně přátelští, bezprostřední a milí. Na Samoi a Tonze jsou navíc velmi zbožní lidé. Samoa sama sebe deklaruje jako jediný stát na světě založený na Božích zákonech, na památníku k založení státu děkují Svaté Trojici. A nikde jinde na světě nenajdete takovou koncentraci kostelů jako zde.

Víc než v Jižní Americe?

Nesrovnatelně. V neděli se zde opravdu zastavuje život a svět. Zdejší prociťování víry je mnohem silnější než kdekoliv jinde v křesťanském světě. Říkávám, že kdyby se Ježíš vrátil a zkoukl by, jak se lidé řídí jeho poselstvím, tak bude ze současného světa asi hodně nešťastný, ale ze Samoy a Tongy bude mít opravdovou radost. Ve zkratce se dá říci, že z bývalých kanibalů se staly boží děti. Myslím, že nejlépe naplňují odkaz lásky mezi lidmi. Jsou to podle mne nejhodnější lidé, co jsem na světě poznal. Alespoň co se křesťanů týče.

Myslíte vstřícností?

Určitě. I když i zde nás paradoxně podvedli s ubytováním. Zaplatili jsme dopředu, pak se přestali ozývat a na místě jsem zjistil, že majitelé hotelu prostě zvedli kotvy a slehla se po nich zem. Takže nemá cenu si nic idealizovat, všude na světě přijdete i ke špatným zkušenostem, ale i přes ni nedám na Samou dopustit.

To musí být infarktový stav - za sebou zájezd lidí a zaplacené ubytování nikde. Jak se to řeší?

Co člověku zbývá? Nějaké morální právo vám nepomůže a řešit to přes policii je na nic. Ti vás neubytují. Musíte to vzít jako fakt, mávnout nad ztrátou rukou a snažit se co nejrychleji najít náhradní řešení. No, co nám zbylo, sehnali jsme jiné ubytování, naštěstí bylo.

Jaké typy lidí do Pacifiku jezdí? Pohodáři?

Bývají to lidé, kteří nemají hluboko do kapsy, protože už jen letenky jsou pořádný ranec. Navíc pacifické oblasti nejsou snadno dosažitelné. Dochází k paradoxům, že když chcete letět z Tongy na Samou, což je od sebe necelých 900 kilometrů, musíte to vzít oklikou přes Fidži nebo ještě větším „zubem“ přes novozélandský Auckland, což je celkem asi pět a půl tisíce kilometrů. Lidé, kteří sem míří, jsou různého věku, mají různé důvody, ale pohodáři obvykle bývají. A určitě jim k tomu pomáhá i tamní atmosféra a podnebí, jak už jsem zmínil.

Je tam něco z přírodních či historických památek, za nimiž se opravdu jezdí a nenavštívit je znamená nebýt v Pacifiku?

Celou Polynésii tvoří velký trojúhelník s vrcholy Nový Zéland, Havaj a Velikonoční ostrov. Tedy obrovské území, na němž je turisticky atraktivních a navštěvovaných destinací habaděj. Nesmíme zapomenout na Tahiti, které od dob Cooka či francouzských mořeplavců má pověst ráje na zemi a snad každý prahne po této exotice. Upřímně, Tahiti je sice sám o sobě krásný ostrov, ale lidé bývají často zklamaní, protože zdejší pláže nejsou ty plakátové, ale černé lávové. A jako jeden z nejsilnějších zážitků si odvezou spíš než vůni květů tiaré vůni smogu a čekání v dopravní špičce v hlavním městě Papeete. S dopravními zácpami se člověk setká i na místech, kde by to nečekal. V Port Vile na Vanuatu, v Nouméa na Nové Kaledonii ale i v Nadi na Fidži…

Za těmi rajskými zážitky se musí na sousední ostrov Moorea. Všichni ale míří na ostrov Bora Bora, o kterém se říká, že je nejkrásnější na světě. Jezdí tam holywoodské hvězdy, boháči. Ale vše má svá pro i proti. Bora Bora je obětí vlastního úspěchu, stahují se tam všichni zloději z Francouzské Polynésie, ceny jsou astronomické, personál mnohdy neochotný a klientů si nevážící. Protože si je jistý, že stále jsou davy dalších turistů, kteří touží se na Bora Boru vypravit. A skládka odpadků na „odvrácené“ straně ostrova, to už je jen taková poslední kapka poznání, že i v ráji to pořádně skřípe.

To nezní moc lákavě. Proto radši jezdíte na Fidži, Tongu či Samou?

Ano. To jsou ostrovy, které, s výjimkou části Fidži, nejsou zasažené turistickým ruchem. Víte, já dělím turistickou klientelu na dvě zásadní skupiny. Zkuste si představit krásnou pláž s bílým pískem, palmami, mořem různých odstínů, korály, barevnými rybkami. Takový ten žádaný tropický kýč. První skupina lidí by na takové pláži uvítala resort s restaurací, wifi, lehátky, v nichž by popíjela drinky a užívala si vymožeností civilizace. Takoví lidé by měli cestovat do Francouzské Polynésie nebo na Havaj. Ta druhá skupina by naopak ocenila, kdyby pláž byla panenská, bez lidských zásahů nebo jen minimálních, a místo turistů by po ní pobíhala bachyně se selátky. Zmínka o prasatech není náhodná, na Tonze nebo Samoi jsou všudypřítomná. Mají svou svobodu, běhají si kudy chtějí a nikdo je nikam nezavírá. Až jednou spolu prasata začnou komunikovat na dálku přes nějaké jejich sociální sítě, očekávám obří migrační vlnu našich prasat do Polynésie, protože by byly blázni, kdyby zůstávaly u nás (smích). Ale zpět k tomu rozdělení. Pro lidi z té druhé skupiny je právě taková Tonga nebo Samoa tou pravou destinací.    

Je v té oblasti něco opravdu zvláštního?

Na Fidži jsou nejnavštěvovanější souostroví Mamanuca a Yasawa, kde jsou klasické resorty, a pak také samozřejmě hlavní ostrov Viti Levu. Fidži je oblíbená lokace pro filmaře, natáčela se zde třeba romantická Modrá laguna, Trosečník, Kontakt, nebo snímky, které mají navozovat prostředí Amazonky jako horory o anakondách (smích). Naopak Samoa a zejména Tonga jsou autentické životním stylem, jsou to turisty dosud nezaplavená místa, což ale znamená i mnohem menší výběr slušného ubytování. Jenže to všechno vynahradí vstřícnost místních, prázdné pláže. Jak jsem uvedl - záleží jen na klientovi, zda na nich chce vidět pobíhající selátka nebo resorty. Já osobně tam radši vidím ta prasata než turisty.

Chápu...

Ale aby to nevypadalo, že jediné, co tam stojí za zmínku, je nedostatečná turistická infrastruktura. Na Tongatapu, což je hlavní ostrov Tongy, stojí trilithon Haʻamonga ʻa Maui, mohutná kamenná brána z dob království Tu´i Tonga. Bývá označován jako nejvýznamnější historická památka celé Polynésie a někdy srovnáván třeba se Stonehenge. A na Samoi je pro změnu několik unikátních přírodních skvostů. Nejslavnější je To Sua, v překladu Velká jáma na koupání. Po žebříku sestoupíte do 30 m hluboké prolákliny vyplněné mořskou vodou. Pravidelně se v různých žebříčcích umisťuje mezi nejkrásnějšími přírodními koupališti planety, nejednou i na té vůbec nejvyšší příčce. Podobný kredit má i nedaleká pláž Lalomanu, často řazená mezi 10 nejkrásnějších pláží světa. Ale nejde jen o tato místa. Spousta vodopádů v bujné vegetaci vzrostlých kapradí jak z dob dinosaurů, ohromující mořské gejzíry, útesy, skalní brány, lávová pole a jeskyně. Je toho mnoho, co může Samoa nabídnout.

Povídat by se podle vás o ní dalo hodiny.

Ano. O jejich kodexu lásky alofa s řadou pravidel, z nichž některá by nám přišla pochopitelná, ale nad jinými bychom kroutili hlavou. O způsobu místního života ve vesnických komunitách pod všemocným vlivem jednotlivých církví, což lidem na jednu stranu přináší sounáležitost a jistotu, ale také je to silně svazující. Když někomu cyklón sebere dům, ostatní se o něj postarají a společně postaví nový. Když má problémy, pomohou. To je hezké. Co by se nám asi nelíbilo - každý o každém všechno ví, lidé zde nemají soukromí. Jejich záležitosti a problémy se veřejně probírají. Žijí chudě a podstatnou část příjmu dávají církvi. Což pro některé rodiny může být likvidační. Pro ně by ale byla největší představitelná hanba, když by při nedělní mši byli přede všemi označeni jako ti, co nepřispěli. Takže se seberou a jdou prosit ke „konkurenci“ pastory jiných církví o půjčku, aby mohli zaplatit té své. Zcela běžné je, že vesnice se předhánějí, která bude mít hezčí kostel, místo, aby vybudovali třeba kanalizaci. Prostě žijí jinak.

Pro nás zhýčkané Evropany je to zvláštní, že?

Jako bývalého učitele mě zaujala také samojská výchova či přístup k dětem, který jde proti trendům západního světa. Což znamená, že projevem lásky je dát výprask svému dítěti, aby se mu ukázalo, co je a není dobré. A i když vás to bolí, protože dítě milujete, víte, že někdy je správné to udělat. Fyzické tresty jsou dnes považovány málem za zločin, proto Samoa občas bývá u mezinárodních organizací na paškále. Na Samoi prostě není dítě na piedestalu, naopak najíst dostane až po dospělých, a to co zbude, protože člověk by si měl všechno zasloužit a ke všemu má vést dlouhá cesta plná odříkání. Takže, ano, dá se říci, že jejich děti nejsou tolik průbojné, sedávají v koutě a poslouchají starší a zkušenější. Ale také nejsou drzé a sebestředné a také tam neplatí, že čím méně toho vědí, tím větší mají sebevědomí. Na druhou stranu někdy jsem musel jen zírat. Třeba při návštěvě hodiny hudební výchovy v jedné škole. Celou hodinu tam procvičovali zpěv jedné písně a ačkoli ji žáci zpívali intonačně naprosto v pořádku, učiteli se stále něco nezdálo a nechal je opakovat zpěv stále znovu, popatnácté, pošestnácté. A třída asi čtrnáctiletých puberťáků bez sebemenšího znechucení a úšklebků zpívala a zpívala. Byli tak poslušní, až mi přišli trochu jako roboti… Asi opravdu platí, že zlatá je ta střední cesta. Každopádně, když potkáte mladé lidi na Samoi, máte takřka jistotu, že půjde o zdvořilé a vzdělané lidi. 

Jak vnímají pomalý vstup turistů, a to že je někdo okukuje?

Z turistů mají příjem, to jim vyhovuje. Snaží se s nimi vycházet. Ti pak ale musí být připraveni na to, že v neděli se zastavuje život a jsou to oni, kdo se tomu musí přizpůsobit. Jsou to malé ostrůvky tisíce kilometrů od pořádné civilizace, leží stranou veškerého dění. Proto tam mají asi nejdražší internet na světě, operátorům se nevyplatí tam investovat. Má-li u nás někdy člověk pocit, že žije na periférii, tam ho rychle přejde. Má to ale i své výhody. Světovými konflikty či terorismem je to tak nedotčený svět, že když třeba letíte na Cookových ostrovech z Rarotongy na Aitutaki, neliší se to od cestování autobusem u nás. Nejdete přes žádné rentgeny, bagáž vám nikdo nekontroluje. V letadle vidíte dopředu až k pilotovi, má k sobě otevřené dveře, všechno je v pohodě a klidu, každému je jedno, co převážíte. Moc jim přeju, aby jim to vydrželo i nadále a neobjevil se tam žádný blázen, který by toho zneužil. Je to připomínka toho starého světa bez prohlídek, zákazů a kontrol všeho druhu, na který už pomalu zapomínáme, že vůbec někdy existoval. I když my jsme si ho užili bohužel jen poměrně krátce…

Kolik zemí světa už jste vůbec projel, bavili jsme se o stovce?

Párkrát jsem to třeba v letadle z nudy počítal. A pak zase zapomněl. Mezitím mohly nějaké další přibýt. Ale jestli počkáte pět minut, můžu se o to pokusit.

Ještě pořád se vám ale určitě stává, že některý zájezd jedete poprvé. Jak se připravujete? Máte možnost se do lokality podívat předem nebo improvizujete až na místě?

Může se stát obojí. Samozřejmě pravidlem bývá, že oblast znáte z vlastní zkušenosti. Ale někdy se stane, že průvodce z nějakého důvodu náhle jet nemůže a musíte ho nahradit. Nebo je destinace tak daleko, že si tam nemůžu jen tak speciálně zajet předem. V takovém případě jezdívám na dané místo v předstihu, projedu si ho a počkám tam na klienty.  

Kolik měsíců z roku jste na cestách?

Teď už mnohem méně, mám malé děti. Loni jsem byl na čtyřech cestách, dvakrát v jižním Pacifiku, jednou včetně Nového Zélandu a Austrálie, v létě v KLDR a Rusku a v předjaří na Islandu za polární září. Dříve to bývalo i půl roku a víc. A taky člověk stárne, takže zatímco dřív mě lákala stále nová místa, dnes jsem skoro radši, když se můžu vracet na místa, která znám a mám rád. 

Další aktuality z veletrhu

20. 01. 2019 GO a Regiontour S Periscopem nejen do Skandinávie, ale do celého světa

Za pouštní romantikou do Ománu, za ledovci do Kanady, za sopkami na Island a na Nový Zéland, za velehorami do Nepálu a za kláštery do Gruzie. Brněnská cestovní kancelář PERISCOPE Skandinávie vozí turisty do úchvatné přírody a exotických destinací několika kontinentů. Na...