Sednout si. Běžný úkon, na nímž člověk normálně nepřemýšlí. Prostě si sedne. Pro ty, kteří prodělali mozkovou mrtvici je to ale nadlidský výkon. Mnohdy jim jej jejich poničený mozek vůbec nedovolí udělat. Stejně jako udělat jeden obyčejný krok. Přitom začít po mrtvici cvičit co nejdřív, je pro pacienta nejdůležitější.

„Jenže tím, že nemá stabilitu, padá a bojí se,“ popisuje nejčastější komplikaci v následné rehabilitaci dánský lékař Jørgen R. Jørgensen. Jeho pacienti v Centru Centru pro rehabilitaci po poškození mozku v Kodani se bát nemusí. Už patnáct let pracuje se společností Ergolet na přístroji ErgoTrainer, který využívá váhy člověka. Jak funguje, ukazuje na veletrhu Rehaprotex, který se právě odehrává na brněnském výstavišti. Zájemci jej najdou v pavilonu A2 na stánku firmy Vecom.

Systém je až překvapivě jednoduchý. Jedná se o konstrukci se sedákem, který je připevněn k speciálnímu zařízení v horní části. Ten umožňuje pacienta podle potřeby nadlehčovat, cvičení mu ulehčovat či naopak ztěžovat. Nemohoucí člověk tedy může bez strachu stát, posazovat se, dělat kroky, později třeba kráčet až běhat na pásu. Pokud by padal, sedák jej zachytí. „ErgoTrainer je koncipován pro lidi o hmotnosti až 200 kilogramů,“ říká Jørgensen.

V oblasti fyzioterapie se pohybuje už 22 let, posledních patnáct let se v kodaňském centru specializuje na cvičení pacientů po mrtvici s jejich vlastní váhou. K oboru se dostal náhodou – chtěl být vojákem, vždy hodně sportoval, ale pak skončil u rehabilitace. Viděl, jak pomalu se nemocní posouvají klasickým cvičením z postele. A také se dostal k jednomu z prvotních výzkumů kodaňské univerzity a Centra pro výzkum svalové hmoty, kdy v projektu byli pouze čtyři lidi. O pár let později, kdy začal s Ergoletem vymýšlet „nadlehčovací“ stroj už měl k dispozici pacientů 50. Dnes s kolegy pracují ve specializovaném centru s tři sta nejtěžšími případy.

„Vidíte ten někdy až bleskový posun. Mám případy, kdy po osmi týdnech cvičení stál člověk na vlastních nohou. Záleží ale na mnoha faktorech. Mezi nimi je věk, kdy mozková mrtvice přišla, a pak vůle pacienta, bez ní nejde nic,“ líčí dánský fyzioterapeut. Samozřejmě záleží na rozsahu postižení. Důležitá je podle Jørgensena podpora rodiny a v neposlední řadě peníze. Překvapivě také inteligence člověka. „Bystrý člověk, který musel před mrtvicí hodně přemýšlet, má větší vůli cvičit,“ tvrdí lékař. V případě mrtvice ale v žádném případě nejde paušalizovat – dva stejně staří lidé s postižením mozku ve stejné části mozku se stejným rozsahem se budou každý posouvat jiným tempem.

A cvičit je potřeba co nejvíce. „Není problém v sedáku udělat sed tolikrát, co tělo dovolí. Třeba stokrát. Čím víc, tím líp,“ říká Jørgensen. Tím, že je člověk zabezpečen proti pádu, nemusí u něj fyzioterapeut být celou dobu cvičení a zvládne zaopatřit i další pacienty. „Zejména ty těžší musejí při běžném cvičení obstarávat dva i více lidí. To odpadá,“ poznamenává lékař.