Übersetzung nicht verfügbar.

Libuše, brněnská opera a výstaviště. Velká oslava české státnosti

Ještě třikrát se na brněnské výstaviště a do pavilonu P vratí unikátní představení Smetanovy opery Libuše v podání Národního divadla Brno. Přečtěte si rozhovor s režisérem Jiřím Heřmanem a recenze, které originální pojetí sklidilo. Na brněnskou Libuši můžete na výstaviště zamířit 26. a 27. října a 27. listopadu.

Po režisérově majstrštyku v podobě Gounodova Fausta a Markéty, který sklidil neuvěřitelný obdiv a slávu a taktéž v něm jednu z hlavních rolí hrál velkorysý prostor pavilonu P, se na brněnskou Libuši čekalo s velkým napětím. Až na výjimky jsou recenzenti nadšení, svědčí o tom známky mezi 90 a 75 procenty.

Proč Národní divadlo Brno slaví 100 let státnosti právě Smetanovou zpěvohrou o bájné české kněžně, je jasné. Opera, která vrcholí velkolepou scénou věštby budoucnosti českého národa byla vždy spjata se slavostními (ale i nejtěžšími) okamžiky českého národa. Sám Bedřich Smetana si přál, aby byla dílem určeným k zvláště památným dnům. Poprvé tak slavné fanfáry z Libuše zazněly při otevření Národního divadla v roce 1881. A v roce 1918 vítaly jako prvního prezidenta samostatného státu Tomáše Garrigue Masaryka. Brněnské uvedení se odehrává na brněnském výstavišti, které před 90 lety vyrostlo právě pod prezidentovým patronátem. Jeho postava (i dalších prezidentů) se mimo jiné v samotném představení objeví, byl už hlavní postavou reklamní kampaně. Přijďte tedy 100 let státnosti oslavit na výstaviště s Národním divadlem Brno a jejich neotřelým pojetím Libuše.

Recenze

Novinky: Národní tableau naplněné novým obsahem

Harmonie: Libuše jako národní politické divadlo

Opera Plus: Brněnská Libuše jako politický operní kabaret

Město hudby: Libuše proti lži a nenávisti

ČT24: Dvě nové Libuše, dvě zklamání

Na Libuši se dívám svýma očima

Rozhovor s Jiřím Heřmanem z 21. září 2018
Zuzana Brandová, MF DNES

Smetanovou Libuší slaví brněnské Národní divadlo 100 let české státnosti. Na dílo, jehož námětem je známá pověst, se režisér a šéf brněnské opery podíval trochu jinak. V pavilonu P na brněnském výstavišti diváci spatří T. G. Masaryka i všechny naše prezidenty. Režie brněnské Libuše se ujal přímo šéf operního souboru Jiří Heřman. Premiéra na začátku září zahájila novou divadelní sezonu. Na podzim ji čekají ještě tři reprízy a hrát se bude i na výročí 28. října.

Na vizuálech k Libuši je překvapivě T. G. Masaryk. Jakou roli v opeře má?
Inspirovali jsme se představením s Emou Destinnovou z roku 1918, jež se konalo na počest jeho návratu do vlasti. Naše Libuše odkazuje k představení, které bylo věnováno Masarykovi. Kostýmy Zuzany ŠtefunkovéRusínové vychází z této doby a dominantou scény Tomáše Rusína je maketa Národního divadla v Praze. V Libuši se odehrává spor o vládu ženy a muže. K tomuto tématu jsem přidal do hry postavu Charlotty Garrigue Masarykové, která byla velkou milovnicí a propagátorkou Smetanovy hudby a také velkou obhájkyní ženských práv.

Vsadil jste na mladý kolektiv nejen u pěvců, ale také u dirigenta Roberta Kružíka.
Určitě to neznamená, že bych nectil interprety, kteří v minulosti Libuši zpívali. Pro nás bylo důležité, abychom ji pojali tak, jak ji cítí moje generace čtyřicátníků a mladí pěvci. Poslouchal jsem Libuši s Gabrielou Beňačkovou, která byla pro mě vždy ideální představitelkou. Když jsem ale viděl jiná provedení s jinými pěvci, místy mi to přišlo jako nic neříkající zpívání. Libuše se vždy interpretovala s velkými gesty, co nejvíc forte a dramaticky. Je v ní ale skryté velmi křehké ženské téma a naděje v lidskost, spravedlnost a mír. Robert Kružík je jeden z mála dirigentů, který vnímá nejen hudební stránku díla, ale stejnou měrou i tu jevištní, vše do sebe v jeho práci neuvěřitelně zapadá, a to mi vyhovuje.

Jsme na výstavišti v pavilonu P, který se dočasně proměnil v neobvyklý divadelní sál. Uzavření Janáčkova divadla vám tedy přineslo i pozitiva?
Jednoznačně jsme objevili nová místa, pavilon P je fascinující divadelní prostor. V Brně se mi splnil sen inscenovat operu v takto netradičním prostředí. Na výstavišti mám otevřený prostor pro nekonečnou fantazii, jsem oproštěný od zdí kamenného divadla, hlediště plynule přechází do hracího prostoru a orchestr je umístěný na straně hlediště.

Jak jste se vypořádal s tak obrovským jevištěm, které pavilon nabízí?
Nejtěžší je boj s časem. Trvá dlouho, než přejdete z jedné strany haly na druhou. Dílo má tři hodiny a obsahuje náročné scény s velkými přesuny. Klíčové je zorientovat se v prostoru, aby každý našel své místo a neztratil se. Pro všechny je to fyzicky náročné. Pěvci a sbor se tady opravdu naběhají. Slyšel jsem, že zkoušky nazvali cvičením s Jirkou. (směje se) Výsledkem jsou strhující divadelní obrazy, které v kamenném divadle nikdy nevytvoříte.

Janáčkovo divadlo se po rekonstrukci slavnostně otevře 17. listopadu. Těšíte se na návrat?
Je to návrat domů a všichni se na něj těšíme. Získali jsme zkušenosti v nových prostorách, ale Janáčkovo divadlo je pro operu divadlo snů. Je to nejlepší operní dům v republice.

Návrat umožní opětovné uvedení velkých titulů. Na co se v nové sezoně těšíte nejvíc?
Na všechno. Každá plánovaná premiéra je něčím zajímavá. Jsem rád, že se vrací David Radok, který bude režírovat Tři fragmenty z Juliette a Poulencův Lidský hlas. Velkou událostí bude Verdiho Don Carlos v režii Martina Glasera. Těším se i na návrat Modrovousova hradu, Eposu o Gilgamešovi, Lásky na dálku nebo La Giocondy.

Zajdete si i na činohru?
Přiznám se, že na to mi už moc nezbývá čas. Nevzpomenu si, na čem jsem byl naposledy, ale snažím se chodit na baletní i činoherní premiéry, když mi to moje práce dovolí.

Jak jako režisér prožíváte své premiéry?
Buší mi srdce a mám velký strach, jestli všechno klapne. V tu chvíli už nemůžu nic ovlivnit. Premiéry vždycky sleduji z hlediště, ale někde u dveří, abych mohl utéct. (směje se) Ne že bych se bál diváků, ale když se něco stane na jevišti, abych tam doběhl a situaci řešil.

Weitere News von der Messe