Mezinárodní strojírenský veletrh

"Strojírák" s okupanty v zádech

Tragický 21. srpen 1968 zasáhl před jedenapadesáti lety také přípravy MSV. Jak na vyhrocenou dobu vzpomíná tehdejší člen vedení a pozdější generální ředitel BVV Karel Svoboda? V hodinách těsně po okupaci to vypadalo, že strojírenský veletrh vůbec nebude, nakonec se posouval o týden.

Výňatek z rozhovoru u příležitosti loňského jubilejního 60. mezinárodního strojírenského veletrhu.

...Jeden veletrh byl specifický, v roce 1968. Pokud se nemýlím, tehdy před 50 lety se „strojírák“ o týden posouval...
A vůbec nebylo jisté, že se sovětskými vojáky v zádech opravdu bude. Nic jsme netušili, a pak přišel 21. srpen. V noci, jak přilétala letadla, volali jsme si s naším fotografem Rudolfem Štursou a nechtěli jsme věřit, že by nás někdo obsadil. Jenže pak ráno v křižovatce u výstaviště regulovčíci už navigovali obrněné vozy. Byl to šok. Po poradě vedení podniku jsme brány výstaviště zavřeli, žádného vojáka jsme nepustili. Volali jsme na ministerstvo a tam nám řekli, že máme v přípravě veletrhu pokračovat. No jo, ale jak? Zavřely se hranice, nemohli přijet lidé ani exponáty. Vrchní velitel té Rudé armády seděl v Tuřanech na letišti a náš tehdejší generální Čebiš, který byl politicky dosazen, říká: „Zavoláme na stranické orgány, aby nás přijal. A ty tam půjdeš a vysvětlíš mu to, aby nám ty hranice otevřeli.“


Proč zrovna vy?
Mluvil jsem rusky dobře. Jeli jsme tam tři – jeden člen městského výboru strany, druhý krajského národního výboru a já. Byla to hrozná situace, ti moji kolegové odmítali mluvit rusky a česky začali dávat generálovi přednášku o masarykovské republice a demokracii. On nic, seděl, díval se do země, jako by nevnímal. A já jsem začal rusky: „Soudruhu generále, je to mezinárodní veletrh, my jsme členy mezinárodní unie veletrhů UFI. Máme povinnosti z členství v mezinárodní úmluvě. Prostě pracovat jako lvi, až všechno bude hotové. My jsme na to připraveni. V zahraničí se tohleto bude s velkou pozorností sledovat, je to vaše věc, abyste pochopili, že vás to může poškodit.“ Zpětně si říkám, že jsem byl tvrdý. A on se začal ptát – kolik je tady zemí, jakých, kolik vystavovatelů, kolik plochy. Pak mi řekl, že o tom bude jednat. Volali jsme ještě na velvyslanectví do Vídně a přesvědčili obchodního atašé, aby šel na sovětské velvyslanectví. Do čtyř dnů byla hranice otevřená.


A samotný veletrh?
Věděli jsme hned, že týden máme skluz minimálně. A pořád byla ve hře varianta, že akce nebude. Sověti měli totiž hrozný strach, že budeme jejich expozici bojkotovat. Na výstavišti tak začalo operovat speciální komando v čele s nějakým majorem, kterému náš generální odmítl jako okupantovi podat ruku. Víte, to tehdy bylo… no, raději nevzpomínat. Všechny ostatní socialistické země nás ale podporovaly. Každopádně to dopadlo tak, že Sověti do pěti dnů vypravili mimořádné letadlo se svojí vlastní četou a celou expozici si dodělali sami. V čele dojel můj velký kamarád Rafael Michailovič Zorin, který si se mnou později dal tajně sraz v hospodě U Stopků na České, mluvili jsme spolu německy a on se ptal: „Karel, řekni mi prosím tě, co na to říkají lidi?“ A tak jsem mu tehdy řekl: „Nikdo s tím nesouhlasí, když to chceš slyšet.“ A on to pochopil.


Mladší člověk si tu beznaděj vůbec nedovede představit…
Byla to hrozná doba. A paradoxně ten „posunutý“ veletrh 1968 je pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. Když přijela vládní delegace – v čele s prezidentem Svobodou, Dubčekem, Černíkem a Smrkovským – to jste neviděla, co se na výstavišti dělo. To semknutí tisícových davů lidí, kteří jim vyjadřovali důvěru, podporovali je, volali, křičeli. To je pro mě opravdu nejsilnější vládní trasa, kterou jsem kdy vedl...

Celý rozhovor si můžete přečíst zde