REHAPROTEX

Translation is not available.

Na vozíku Tanzanií, životem s nadhledem

Jako maličká Ladislava Blažková prodělala mozkovou obrnu, od té doby je na vozíku. Nad svým osudem netruchlí, naopak nálady, nápadů a energie má více než kterýkoliv zdravý člověk...

Plní se jí jeden sen za druhým. Třeba ten profesní – od střední školy se toužila stát novinářkou, vystudovala žurnalistiku, k ní si přidala sociální práce a teď zdatně „kloubí“ oboje jako tisková mluvčí Ligy vozíčkářů.

Právě s touto organizací se sídlem v Brně, ale působností po celé republice, se představí na veletrhu Rehaprotex, který začíná 19. září. Kromě toho, že se svými kolegy bude k dispozici návštěvníkům a bude se snažit podat jim co nejvíce informací, popovídá o své dobrodružné cestě po Africe. Ve středu od 10.30 má nachystanou přednášku Tanzanií na vozíku i traktorem.

Neprozradíme všechno, ale naznačme. „Jela jsem tam se svým kamarádem Honzou Kotíkem, farářem řečkovické farnosti. Ten se za svých studií v Římě potkal s tamním farářem a byl se u něj doma podívat. Když řekl, že by zdejším lidem chtěl nějak pomoci, dohodli se právě na traktorech,“ líčí Ladislava Blažková. A tak se na přelomu ledna a února vypravila do Afriky s již třetí várkou strojů Zetor, které zaplatili věřící ve sbírkách.

„Nevěděla jsem, do čeho jdu, tak jsem se ani nijak zvlášť nepřipravovala,“ popisuje mladá žena. Jediné obavy měla z nedostatku hygieny. Po celé tři týdny ji doprovázel skvělý asistent, takže k žádným komplikacím nedošlo. Pracovala zde s dětmi a poznávala svět tanzanských vozíčkářů. A ten je neveselý. „Bylo to setkání s úplně jinou realitou. Neexistuje tam žádná záchytná sociální síť. Postižení lidé jsou pro svou rodinu velkou přítěží a nezřídka takové člověka vypudí. Mnoho vozíčkářů končí na ulici, živoří a žebrají,“ vypráví mluvčí Ligy vozíčkářů.

Sama však na mysli neklesá, povídá s nadšením a radostí v hlase. O jejím optimismu a nadhledu mluví za vše věta, kterou pronesla před osmi lety pro iDNES a MF DNES, které pro ni vyhlásili sbírku na nový elektrický invalidní vozík, na nějž neměla šanci si sama našetřit. Chtěla bych mít možnost ukázat, že jsem normální, inteligentní člověk a ne ubohá loutka, která jen čeká, kam ji druzí dostrkají.“

A to určitě doloží středeční povídání o toulání se po Tanzanii.

Ladislava Blažková chce jít ještě dál, doslova. Vsadila se s kamarádem, že prostě začne chodit. On zase, že se naučí vařit. Dohoda je následující – on uvaří, ale aby si mohla Ladislava vzít, musí s pomocí berlí „odchodit“ předem dohodnutou vzdálenost. Jak sama říká, třeba lívance s marmeládou byly za padesát metrů. Byl to výborný motivační kopanec a onen kamarád jí po nějaké době řekl: „Ty normálně chodíš, vole. To by měl někdo točit a ty bys o tom mohla psát blog.“ A tak už delší dobu funguje doména www.chodimvole.cz. Kam všude Ladislava došla či dojela, tam najdete. „Ale zatím dost prokrastinuju,“ směje se mladá žena. A nebo také Facebooku.

Nastavení cookies

Ke sledování a analýze návštěvnosti na našich webových stránkách používáme soubory cookies. Tyto soubory mohou obsahovat osobní údaje. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je dle platné legislativy vyžadován Váš souhlas.
Příjmout vše