S reportérem, co miluje stop, zamíříme do Afriky

Jednou z tváří letošních brněnských veletrhů cestovního ruchu je novinář a cestovatel Tomáš Poláček, kterého mnoho lidí zná především díky reportážím o cestě autostopem na olympiádu do Pekingu. Na svůj první stop se vydal jako teenager do Rumunska pod vlivem románu Jacka Kerouaca, později projel tímto způsobem kus světa a napsal o tom dvě knihy. V Brně se v lednu podělí o své cestovatelské zážitky s návštěvníky veletrhů GO a Regiontour.

Na jaký kontinent nás při této příležitosti zavedete a proč právě tam?

Vyprávět budu o své zatím poslední a zároveň nejtěžší cestě autostopem - z jihu Afriky přes cestovatelsky náročné Kongo na sever do Maroka, kde jsem si s těžkou malárií poležel ve špitále.

Na plakátě k veletrhům cestovního ruchu nabádáte ostatní: „Usmějte se!“ Proč jste si zvolil za ústřední motiv právě pobídku k úsměvu? A kde a jak vznikla takhle fotka?

To říkám hlavně sám sobě: Tomáši, usmívej se na ten svět častěji! Když stopuju, nic jiného mi nezbývá, zamračený bych nikam nedojel, ale doma na to občas zapomínám. Možná bych měl brzy zase někam vyrazit... No a ta fotka, ta je právě z Konga, a můj úsměv není úplně upřímný. Ti lidé, kteří mě vezli v kamionu, byli vlastně protivní, ale o tom více na přednášce.

Dá se říct, nakolik je to právě úsměv, který otvírá cestovatelům dveře k lidem? A zažil jste i takové situace na cestách, kdy usmívat se by naopak bylo nepatřičné nebo dokonce nebezpečné?

Ano, úsměv, samozřejmě alkohol, a potom taky schopnost nedívat se na lidi ani svrchu, ani zespoda. Úsměv pomáhá všude. Jen v tom Kongu jsem vždycky zbystřil, když se někdo usmál na mně: v tu chvíli jsem začal přemýšlet, co po mně dotyčný chce, nebo co proti mně má.

Člověk na cestách vidí spoustu krásných míst a věcí, ale do srdce mu vstupují hlavně lidé. Kdo na vašich cestách byl takovým srdcovým člověkem, na kterého nikdy nezapomenete? A máte, podobně jako Malý princ, svého krále, domýšlivce, pijana, lišku, lampáře…?

Stopovat jsem začal v patnácti, svezly mě tisíce lidí, z nichž pětadevadesát procent bylo zlatých. Takže nevím. Rád vzpomínám třeba na Rusa Viktora, který mě vezl tři dny kazašskou pouští a celou tu dobu pouštěl furt dokola kompletní diskografii Pink Floyd. Je to slušná kapela - překvapivě mě neomrzela.

Co na tomto způsobu cestování považujete za nejhezčí, nebo dokonce životadárné?  Dokázal byste vůbec jet na dovolenou s cestovkou?

Asi v sedmdesáti zemích jsem spal přinejmenším v jedné domácnosti, to je fajn, ne? Dostal jsem se na místa, kde turista nikdy nebyl, a občas se mi tam i líbilo. No a ušetřil jsem. I s cestovkou bych samozřejmě kamkoli vyrazil rád, těším se, až to zkusím.

Nechal jste se slyšet, že na další velký stop se vydáte ve svých padesáti letech, ale za předpokladu, že se k vám připojí některé z vašich dětí. To je víc přání nebo už plán? A jaká cesta by vás v tomto případě lákala?

Kdyby si to některé z mých dětí přálo, rád obkroužím planetu stopem ještě jednou. Ale nelpím na tom, záleží na nich. Je mi jedno, kudy bychom jeli, jen bych je možná nebral do Konga, i když kdo ví, za osm let to může být turistický ráj.

Když člověk projede křížem krážem planetu, dokáže ještě snadno nacházet místa, která pro něj představují tajemství? A prozradíte vaše další cestovatelské plány?

V tom je právě výborný ten stop - když jedete bez přesného plánu přes Afriku, tajemstvím bývá každý zítřek... A jeden plán opravdu mám, v březnu do Lipska na fotbalový zápas proti Tottenhamu.

Tento veletrh je nově spojen s food festivalem. Co vy a jídlo na cestách?

Zajímá mě spíš pití. Velmi náročnými zeměmi pro mě v tomto směru byly Libye, Mauritánie a Bangladéš, které jsem musel přežít zcela střízlivý.