Translation is not available.

Gaudeamus: z prostého teambuildingu k obřímu veletrhu

Pavel Mikula už 25 let připravuje veletrh pomaturitního vzdělávání Gaudeamus. Jubilejní čtvrtstoletí se svými spolupracovníky oslavil rekordním počtem vystavovatelů i návštěvníků. „Pět dní jsem hloubal v dotaznících a řešil, kde se vzalo těch 10 procent navíc, nechtělo se mi tomu věřit. A pak jsem to rozklíčoval jako výsledek komunikace se středoškolskými pedagogy. Dosáhli jsme toho, že se studenty o jejich budoucnosti hovoří, že veletrh považují za důležitý. Prostě už jen nepřivedou svoje třídy, podívají se na hodinky a neřeknou jen „rozchod a v jednu tady,“ shrnuje usměvavý muž. Pro veletržní svět se mu povedl ohromný majstrštyk – dovede excelentní formou představit tak nehmotnou věc, jakou je vzdělání, a přimět mladé lidi věčně napojené na informacemi nabitý internet, aby za tím nehmatatelným přišli osobně.

GAUDEAMUS 2018
- Stojí za Gaudeamem roku 1994, kdy jej s kolegou, profesorem Janem Maxmiliánem Honzíkem vymysleli. - dnešní době organizuje tyto veletrhy tři, kromě Brna také v Praze a Nitře, přibude Bratislava. - ho hlavní činností je však práce ve své firmě MP-Soft a vývoj softwaru vnitřních informačních systémů pro střední školy.
GAUDEAMUS 2018
- Stojí za Gaudeamem roku 1994, kdy jej s kolegou, profesorem Janem Maxmiliánem Honzíkem vymysleli. - dnešní době organizuje tyto veletrhy tři, kromě Brna také v Praze a Nitře, přibude Bratislava. - ho hlavní činností je však práce ve své firmě MP-Soft a vývoj softwaru vnitřních informačních systémů pro střední školy.

Pane inženýre, vy jste pedagog?

Už dlouho v pedagogické, respektive akademické, sféře nepůsobím. Ale dalo by se říct, že jsem pořád rozkročen jak nad podnikatelskou, tak nad akademickou částí. Svět pedagogů a vědců znám z Akademie věd, kde jsem před Gaudeamem působil a také díky své dennodenní práci, kdy vyvíjíme speciální interní software pro střední školy. Vlastně díky němu veletrh v roce 1994 vznikl.

Jak nápad vznikl?

Vzešel od mého dlouhodobého kolegy, profesora Honzíka, který byl na podobné akci ve Frankfurtu za akademickou obec. Znali jsme se, na VUT jsem vedl diplomanty. A on říkal, že by to byl dobrý výstavní projekt, ale na veletrzích jej odmítli. Což mne tedy později také. Kdo by se zabýval 27 expozicemi. (smích) Takže jsme neměli ani prostory, ani peníze. Ke Gaudeamu došlo vlastně shodou náhod, náměstkem ministra školství byl pan profesor Ondráček, někdejší rektor VUT, který vypsal grant na to, aby se vysoké školy – uzavřená komunita - otevřely veřejnosti. Dal na to pět milionů, což byly v devadesátých letech a době průměrného platu tří tisíc korun opravdu velké peníze. A já jsem si jako mladý softwarový inženýr říkal, že by to nebylo špatné jednou za rok je takto představit. Tehdy neexistovaly pojmy jako teambuilding, ale u nás ve firmě zrovna panovala jakási ponorka, kdy jsme celé dny, dvanáct i více hodin, seděli u computerů, a tak já jsem si říkal, že bychom mohli pojmout jako teambuilding, prostě něco jiného, co by nás odpoutalo od dennodenní rutiny.

Takže veletrh jako tmelení kolektivu, to je dobré.

Hodně mi pomohl kamarád z Plzně, který měl výstavní systém. Takže jsme si u drah pronajaly vagón, tam jsme to všechno naložili a odvezlo do Brna. Ten první veletrh jsme si s profesorem Honzíkem doslova v Kongresovém centru (někdejším Domě techniky) stavěli sami.

"Tehdy neexistovaly pojmy jako teambuilding, ale u nás ve firmě zrovna panovala jakási ponorka, kdy jsme celé dny, dvanáct i více hodin, seděli u computerů, a tak já jsem si říkal, že bychom mohli pojmout jako teambuilding, prostě něco jiného, co by nás odpoutalo od dennodenní rutiny."

A zájemci jej málem zbourali, pokud vím.

Ano, my jsme měli totiž kontakty právě hlavně na střední školy, s nimiž jsme spolupracovali díky informačnímu systému, který jsme vyvíjeli. Díky tomu věděly, že když něco řekneme, tak to platí. Zájemci tu budovu opravdu málem zbořili a ukázalo se, že pro takový typ akce je naprosto nevhodná. Podcenili jsme hravost teenagerů, malou kapacitu sálů, vůbec to bylo divoké.

Jak jste o sobě tenkrát dali vědět, letáčky do škol?

Ty mimo jiné používáme dodnes a také je tiskneme v té stejné tiskárně jako v roce 1994. A už tehdy v tomto jakémsi katalogu byli uvedeni všichni, kdo se účastní, už tehdy v programu byly přednášky. Díky profesorovi Ondráčkovi jsme získali vůbec první záštitu a jakýsi společenský věhlas, pomohl nám též na konferenci rektorů. Ale žádných pět milionů jsme nedostali, grant vyšuměl, ale my jsme jeho myšlenky vlastně naplnili. Ministerstvo nám nakonec začalo s odstupem pěti let přispívat. Ale my jsme opravdu brali jako dobrý teambuilding, v němž jsme museli řešit velké technické problémy, ztrátovost prvních ročníků. Což nás ale netrápilo, my jsme vydělávali dost na onom softwaru a mohli jsme do Gaudeamu investovat. Pro nás to mělo významný efekt – upevnily se velmi vztahy se středními školami, stoupl nám u nich kredit a kupovaly to, co nás živilo.

Gaudeamus bujel a vy jste se stěhovali do větších a větších pavilonů.

Do Háčka, kde byly dva ročníky. Zde jsme neprozřetelně udělali přednášky na galerii, a když se pod náporem posluchačů začala celá vlnit, tak jsem si říkal, pozor, tak ještě jinak. Ale to už nás měly Veletrhy rádi (smích), dokonce už pro nás v této době stavěly, začaly nás brát jako opravdovou mimoveletržní akci a vážně. Takže jsme byli v pavilonech G, F a dnes jsme ve „véčku“.

A kolik vysokých škol bylo tedy na prvním ročníku?

Všech tehdejších 27, snad mimo UMPRUM, to si nejsem jistý. Ty vzdálenější hodně lavírovaly, zda se zúčastnit, protože jim nešlo o nábor. Ony v té době stály o informovanost veřejnosti. Směrem k náboru studentů začalo jít o téměř deset let poté, co ve velkém nastoupily zahraniční a soukromé školy. Mimo jiné první zahraniční vystavovatel byl na 4. ročníku, a to vysoká škola ze San Franciska. My jsme na ně koukali a říkali jsme si, co tady tak mohou dělat.

Kdo koho oslovil?

Překvapivě oni nás a my nevěděli co s nimi. Moje angličtina byla tehdy jedna velká katastrofa. Na začátku by mne ani nenapadlo, že k nám budou jezdit zahraniční univerzity, to bylo úplné sci-fi. Ale se vstupem do EU se naši studenti stali evropskými a na Gaudeamu je dnes více zahraničních subjektů než domácích. Vedle Číny mají největší zastoupení Británie, USA, Německo, Francie, severské země. Dnes už přichází sami, z 80ti procent jde o opakovanou účast. Už komunikujeme s těmi stejnými lidmi. Řeší totiž stejné problémy – najít díky poklesu demografické křivky studenty. Nahoru půjde až za několik let, nové silné ročníky jsou teď na prvním stupni. Za chvíli nebudou místa na středních školách, pak by to čekalo vysoké. Rušení či slučování škol bylo velmi krátkozraké, teď se musí vyřešit, jak na to. Tehdy v 90. letech jsem se také rozjel podívat do světa, jak takové veletrhy vypadají v zahraničí, jak tuto náhlou nadnárodnost uchopit.

Kde jsou takové důležité veletrhy v zahraničí?

Já řeknu ty nejhezčí, což jsou severské země, Švédsko, Norsko, pak Španělsko. V Německu teď upadají, ale měli je hezké. A zítra shodou okolností jedu do Paříže, kde jsem na veletrhu vzdělávání nebyl deset let. Dobré jsou v Lucembursku. V Belgii už nejsou. A myslím, že je to cenami – zahraniční škola má vždy vyšší režii než domácí. A už před deseti lety byla belgická cena za expozici desetkrát taková, než je teď u nás. A možná to také v Evropě nikdo neuchopil tak zgruntu jako my.

GAUDEAMUS 2018

  • Evropský veletrh pomaturitního a celoživotního vzdělávání se konal již po pětadvacáté
  • 23. – 26. října, pavilon V
  • Představilo se rekordních 438 univerzit, vysokých škol, fakult, vyšších odborných škol a jiných vzdělávacích institucí z celého světa
  • K výběru bylo více jak 10 000 studijních oborů

PAVEL MIKULA

  • Stojí za Gaudeamem od roku 1994, kdy jej s kolegou, profesorem Janem Maxmiliánem Honzíkem vymysleli.
  • V dnešní době organizuje tyto veletrhy tři, kromě Brna také v Praze a Nitře, přibude Bratislava.
  • Jeho hlavní činností je však práce ve své firmě MP-Soft a vývoj softwaru vnitřních informačních systémů pro střední školy.

Co máte na mysli?

Třeba přednášky, řeklo by se taková hloupost. Ale nefungují tak dobře jako tady a dost dobře nechápu proč.

A z vašich průzkumů vyplývá, že více než polovina všech návštěvníků na ně chodí.

Ano, chodí a opravdu tam sedí a dlouhodobě jsou ty obrovské sály, zejména v případě brněnských či moravských univerzit, plné. A to stejné v případě zahraničních škol, už běžně bývají přednášky v angličtině. Záleží i na zaměření školy. Já s tím bojuji už patnáct let, ale požadavek studentů „hlavně ať tam není matika“ se mi nedaří vymýtit. Matematika a fyzika jsou strašákem a všichni by chtěli být filozofové, a přestože společnost to nechce, tak mladí chtějí studovat humanitní vědy.

Zájem o společenské vědy a jazyky je na Gaudeamu stejný. Ale překvapila mne vzrůstající poptávka po chemii, strojírenství a elektrotechnice.

A víte proč? Před deseti lety jsme vytvořili doprovodný program, abychom oslovili technicky zaměřené studenty a vědu zpopularizovali, říkáme tomu Věda pro život. Dnes už to není jen technika, i když je to to gró, ale širokospektrý doprovodný program, do něhož se zapojuje i Univerzita Karlova, která s technikou nic nemá, Mendlovka čili zemědělci a tak dále. Když se projdete po pavilonu, tak toho moc uvidíte – chemici vám ukážou, jak se dělá zmrzlina s tekutým dusíkem, ČVUT originálně vysvětlí výboj. Pro středoškoláky je to novum a začnou se o danou školu zajímat. V této fázi nejde o to, že ji půjdou studovat, ale zajímají se o ni. Měli jsme dva roky po sobě něco jako „technické náměstí“, kdy jsme k sobě dali technické univerzity. Takže nás dlouhodobý vliv se v zájmu o technické obory odráží. A nejen to, když si srovnáte plat sociologa a strojního inženýra, i to je rozhodující.

Já bych se vrátila k tomu, jak je možné, že mladí lidé nalepení na internet přijdou za vámi na výstaviště?

Tak a zkuste si všechny ty informace o požadovaném oboru a za jakých podmínek jej budete studovat na internetu najít. Nenajdete. Nevíte, jak jsou či nejsou relevantní, většinou jsou rok staré a absolutně nepropojené. Působila jste někdy na akademické půdě? To je zvláštní svět sám pro sebe. Často přemýšlím, zda mne mrzí či nemrzí, že jsem jej opustil a nechal se pohltit podnikáním. Teď řeknu nehezké věci, všichni si hrají na svém písečku a opatrují svou kupičku, ale že je součástí velké univerzitní hromady asi nikdo nepochopí. A to je také důvod, proč jsme udělali on-line verzi. Jsme jediný subjekt v České republice, který má v září aktuální a autorizované informace od všech škol a můžeme říct, kde se co dá studovat, jaký obor se až v tom dalším roce bude otevírat a samotná škola to ještě na svém webu nemá. Tam ta informace dorazí až někdy v létě. Už asi osmým rokem si obsah plní a novinky zanáší sami, my děláme redakční úpravu a kontrolujeme věcnou správnost, aby nemohl obsah někdo zneužít. Ty školy jsou naprosto happy, protože i vnitřně – v rámci jedné školy - ze seznamu čerpají. Čemuž já se směju, protože z čeho by škola měla čerpat, přece ze svého intranetu nebo vnitřního zdroje…

V databázi máte přes deset tisíc studijních oborů.

Abyste měla představu, první rejstřík studijních oborů se tiskl. Ale už v okamžiku, kdy jsem jej přivezl, jsem věděl, že tudy cesta nevede a že už v ten moment je seznam vzhledem k událostem na školách zastaralý. Takže než to nasázeli, některé obory už neplatily. Hned od druhého ročníku byl rejstřík na webu. Pak už jsme nebyli schopní data ani plnit. Nahrazovali jsme odbory ministerstva školství, které to nebyly schopné zkompletovat. Protože jen matematik je několik druhů. Během pouhých tří let zkvětnatěl rejstřík ze šesti set na čtyři tisíce oborů, a do toho vstoupily zahraniční školy. Ale ty se chovají daleko moudřeji, tam se prostě nastupuje na obor matematika a ten se člení až během studia. Zatímco u nás se nastupuje na padesát matematik.

Vy jste vycítil potenciál v něčem tak samozřejmém jako je vzdělávání...

Ano, protože to je samostatná a významná komodita. I když, pozor, společnost to tak stále nechápe.

Přichází vám v posledních letech na třicet tisíc návštěvníků. Co rozhoduje?

Kontakt. Ale než se s tímto faktorem naučily školy pracovat, trvalo to. Neměly žádné oddělení vnějších vztahů. Pojem školský marketing, to vůbec neexistovalo.Můžu říct, že jsme nepřímo vysoké školy donutili uvažovat o tom, aby měly skupinku profimarketérů a dokázaly se prezentovat. Prvních deset let to nefungoval, z čehož jsem byl dost nešťastný. Objednaly si stáneček metr padesát, modrý nápis, pultík na dva letáky. A přitom třeba ve Španělsku jsem viděl ty expozice-hrady, ale hlavně, jak to funguje a komunikuje. Začal jsem veletrhy venku fotit a posílal jsem to těm největším českým školám s jejich expozicemi. A říkal: Podívejte se, kolik návštěvníků je uvnitř, mají jich tam pět set a u vašeho dvacet, protože jich do vašeho prostoru víc nevejde.

Gaudeamus se rozšířil už i do Prahy a Nitry.

Vznikly kvůli radiantu návštěvnosti. Zatímco dospělí, když je něco zajímá, sednou do auta a jedou a na vzdálenosti už tolik ani nezáleží, tak v případě dětí a středoškoláků to neplatí. Rodiče na dovezení nemají čas a někteří potomky nechtějí pustit ani s učiteli. Takže my jsme museli za studenty. Dnes jsme v Praze dvanáctým rokem, v Nitře pátým.

Do Brna za vámi přijde kdo, když se podíváme na návštěvnický radiant?

PM: Hodně z Moravy a letos mě překvapil zájem ze severní Moravy. Rozbor jsem si dělal sám, protože mne překvapil vzestup o 10 procent a řešil jsem, jestli nenastala nějaká početní chyba. Ale ne, je to tak. Pět dnů jsem to třídil, hledal, do kterého okresu která města z jednotlivých registrací patří. A vyšlo, že Brno je jasná Morava a kousek jižních Čech. Praha je jasný západ a zejména sever. Jižní a východní Čechy se prolínají. Takto podrobně si to udělám i pro Slovensko. A rozhodli jsme se, že příští rok přibude i Gaudeamus v Bratislavě.

Opravdu? Není to příliš blízko Brnu?

PM: Pouze zdánlivě. Stejně jako v Česku mám svoji „desítku“, tak se vyprofilovala i na Slovensku. Nitra je podobná jako Brno – vysokoškolské město se spoustou středoškoláků v okolí. Ale i přes excentrickou polohu Bratislavy a ne takovým potenciálem středoškoláků mi univerzity řekly, že do Bratislavy půjdou taky. Byl tam konkurenční veletrh Akademia, který vedla jedna paní, jezdila do Brna a sdíleli jsme spolu plno zkušeností, víceméně se učila na Gaudeamu. No a v květnu mi zavolala, že jí došly síly a ptala se, zda nechci pokračovat já. Museli jsme to tedy tvrdě koupit, ale budeme i v Bratislavě.

Kolik lidí na Gaudeamu pracuje?

Od začátku já s mojí asistentkou. A můj syn, jinak jediný člověk na plný úvazek.

Je to vás hlavní byznys?

Nikoliv, to je stále vytváření informačního systému pro střední školy. Ale dnes už Gaudeamus byznys je. Řekl bych, že do 18. ročníku to byla nezisková akce. Dnes se třeba čínská univerzita přihlásí 15. října a musíte vše vyřešit ke spokojenosti, už není možné ty peníze rozprostřít do veletrhu. Dnes jde o ziskovou akci. Ale pořád se snažíme reinvestovat. A pořád to není náš „main business“, to určitě ne. 

To, co školy představují, bývá velmi atraktivní formou. Překvapí vás ještě něco?

Ano, letos rozhodně první pivo, které se zde objevilo – Iqčák z Ostravy, kde se musí hodně o studenty snažit, protože jim je bere Olomouc a Brno. To mne opravdu pobavilo.

Co se vám nedaří?

Dostat na Gaudeamus firmy, pro něž jsou návštěvníci potencionálními zaměstnanci. Letos jsme začali s Jihomoravským krajem a snad to bude pokračovat. Má to smysl pro návštěvníka, v souvislosti s prací při studiu. Když by firmy ukázaly, co dělají, ještě víc by to mladé motivovalo k určitému typu studia.

Kam až chcete narůst?

O bobtnání nám nejde, my to hlavně chceme dělat dobře. Mé krédo je „Ševče, drž se svého kopyta“. Prostě, ať každý dělá, co umí. Ono to vlastně nabývá samo.