Vyrobíte s ní teplo, je vhodná jako meziplodina, roste rychle, a to i v obdobích sucha, pomáhá držet vodu v půdě, vylisujete z ní dobrý jedlý olej. „Taky vím o zemědělci, který jej lil do svého starého traktoru a jezdil na něj,“ směje se Jan Hofbauer z Výzkumného ústavu pícninářského. Mluví o lničce seté, poměrně nově uznané olejnině. Odrůdu Zuzana vyšlechtili právě pracovníci Zemědělského výzkumu, který pod „výzkumák“ v Troubsku u Brna spadá.
Svoji lničku představí na brněnských veletrzích Techagro, Biomasa a Silva Regina. A protože v plodině cítí velký potenciál, vyslali ji vědci do klání o ocenění Grand Prix.
Pane doktore, mohla by lnička nahradit řepku, která – zejména laiky – hodně rozčiluje?
Nikdy nemluvím o nahrazení, ale o doplnění. To je stejné jako s naším chovem čmeláků. Všichni je chtějí na opylování. Ale já říkám, čmelák včelu nenahradí, jen v určitých podmínkách, když je třeba zima, doplní ji. Takže lnička asi řepku úplně nahradit nemůže, ta má totiž ještě vyšší obsah oleje, kolem padesáti procent.
Proč jste se rozhodli lničku přihlásit do Grand Prix?
Myslíme, že má budoucnost, o čemž nás přesvědčuje i rychlost realizace. Za čtyři roky máme 60 tun osiva a dokonce dva a půl tuny bio osiva. Výsev je deset kilogramů na hektar, vyseli jsme v Česku, Rakousku a Německu. V Německu navíc máme zastoupení, naše osivo zde distribuují, protože není německá odrůda.
Přiznám se, že o lničce jsem nikdy neslyšela…
U nás jde opravdu o novou věc, ale ve světě se pěstuje. Ve Španělsku se touto jedinou plodinou dovede uživit celá velká firma. Obsahuje totiž 41 procent oleje, je to tedy velmi dobrá olejnina. K nám se dostala z jihu Evropy a místní si tam z ní stále olej lisují. Pěstuje se třeba ve Francii, v Německu, osivo se vozí od té španělské firmy a také právě od nás.
Může být lničkový olej zajímavý pro potravinářství?
Určitě, má vysoký obsah omega-3 linolové kyseliny. Pro zdravé výživy je jako dělaný a my to tímto směrem chceme také vést.
Zemědělec lničku zaseje, protože z ní pak má co? Právě olej?
To záleží na něm, co a jak má pak šanci prodat. Těžko jim zajistíme veškerý odbyt. Má možnost to nechat vylisovat, pro výrobu pelet z vylisovaných i nevylisovaných semen. Má možnost to zaset na zelené hnojení, jako meziplodinu. Lnička má výhodu v krátké době vegetace, zhruba dva měsíce. Když v létě zaseju, má to tu výhodu oproti jiným plodinám, které v létě už moc nevyrostou, že lnička i sucho zvládne.
Víte, kde se u nás vaše odrůda používá?
Víme třeba o chmelnicích nebo vinohradech, kde se dává do směsky. Tím, že je nízká, drží vodu, která se pak tak rychle neodpařuje, pomáhá udržovat vodu v krajině. Také včely na ni létají, zejména na podzim může být pro včelaře zajímavá.
Proč jste se lničkou vůbec v ústavu začali zabývat?
Náhodou, jak to tak bývá. Kdysi jsme zde dělali energetické plodiny a i lnička se pěstuje pro spalování. Postupným výzkumem se přišlo na to, že je to výborná meziplodina a olejnina. Máme svých asi 35 vyšlechtěných odrůd. Některá se povede, některá ne. A zrovna tohle je odrůda, která se chytá a už nám přináší i zisk, rozšiřuje se.
Jak dlouho se taková rostlinka šlechtí?
Tahle jednoletka tak deset let.
Sami si všechno zkoušíte na svých polích?
Přesně tak, i olej jsme si nechali na zkoušku vylisovat, asi dvacet litrů, letos se chystáme znovu. Takže na veletrzích máme na otestování i ten. Na Techagru budeme s dalšími plodinovými ústavy. Pro nás je to veletrh, kde můžeme pořádně ukázat, co dovedeme a co nabízíme, a prodat…
Za lničku už máte Zlatý klas…
Ano, v roce 2014, tehdy jsme představovali úplně novou vyšlechtěnou odrůdu. Teď chceme, aby se dostala do co nejširšího povědomí. U nás jde opravdu o novinku, lnička se prostě nepěstovala, ale vzhledem ke komplexnímu použití by mohla mít šanci.
Tudíž ústav má svoje lány?
Nějaký hektar máme vlastní, další máme propachtované. Máme k dispozici 140 hektarů, na nichž děláme pokusy.
Co všechno Výzkumný ústav pícninářský dělá a zkoumá?
Děláme klasickou zemědělskou výrobu, pěstujeme řepku, pšenici a hlavně žito. To máme na prodej. Pak se zabýváme šlechtěním. Pro ministerstvo zemědělství nebo firmy děláme granty. A také se zabýváme registračními pokusy herbicidů, fungicidů a tak dále. Máme všechny certifikace, obracejí se na nás i zahraniční firmy. Čili náš příjem je jak ze státních peněz, tak od soukromníků.
Vy jste soukromý podnik?
Ano, od revoluce. Ministerstvo zemědělství si nechalo jen některé výzkumné ústavy. A my jsme měli dvě možnosti, buď založit s.r.o., nebo to tady zabalit. Od státu jsme vše odkoupili a ještě pět let budeme splácet.
Pane doktore, jak to vypadá se světem pícnin, které jsou z velké části určené na zkrmení dobytkem. A ten chová málokdo…
Špatně. Nás dnes naštěstí živí siláže, děláme do kukuřice, do půdy a šlechtíme. Přitom třeba vojtěška zlepšuje půdu, ale skoro nikde se už nepěstuje. A kdo jednou zruší živočišnou výrobu, už se k ní nevrátí. Tak to je, co se týká zemědělství, je prostě Česko nesoběstačné. Co mne ale moc zlobí, je stav polí, jejich výkup a to, co se nimi děje potom. Zákony proti likvidování a nekontrolovanému zabírání půdy u nás chybí, přitom právě ta nás všechny živí.
A v jiných zemích se to neděje?
V Německu nebo Rakousku nedošlo k přerušení zemědělské tradice, jako u nás socializací. Kdo má půdu, neprodává. U nás k ní už lidé, kterým byla po převratu vrácena, nemají takový vztah.
Výzkumný ústav pícninářský, spol. s r.o.
Na zemědělských a lesnických veletrzích má expozici v pavilonu C, spolu s dalšími výzkumnými ústavy – bramborářským, obilnářským, odborníky na luskoviny a traviny.
