Vzpomíná někdejší šéf legendární Desty a ministr Miroslav Grégr. Ne mnoho lidí se může pochlubit, že absolvovalo všechny ročníky mezinárodního strojírenského veletrhu. A jeden ročník v seznamu schází i někdejšímu generálnímu řediteli děčínské Desty a ministrovi Miroslavu Grégrovi. „Ale to jen proto, že v tu dobu jsem byl vězněn,“ vzpomíná dnes se smíchem na krutý nástup normalizace.
„Jeho“ Desta je pro něj srdeční záležitostí, a proto jej velmi potěšilo, že legendární vysokozdvižné vozíky mají svůj příběh ve výstavě 100ries, která se koná současně s MSV a zájemci ji najdou v pavilonu A.
Vy opravdu můžete srovnávat. Co pro vás MSV za tu dobu znamená?
Víte, já veletrh vždy považoval za výkladní skříň, velká prezentace, československého a českého průmyslu. Vždy to byla výstavní dvorana, vždy to bylo nádherné a měli a máme se čím chlubit.
Součástí MSV je udělování zlatých medailí skvělým exponátům, kterou mimo jiné dostala i Desta…
… no, my ji dostali několikrát.
Má toto ocenění váhu?
Samozřejmě, jak na domácím poli, tak zejména v zahraničí. Vždy je vyznamenání pro danou firmu a velké povzbuzení pro ty lidi, kteří s nápadem přišli.
Číslo vašich návštěv, tedy 59, je neuvěřitelné.
(smích) To ano. Já jsem sem chodil dokonce už na vysoké škole, v době ještě strojírenských výstav, tuším v roce 1956, 1957. A pak jsem sem jezdil v různých pozicích, jako technik, technický náměstek a později jako generální ředitel. A pak po tom věznění zase jako řadový technik, poté, co jsem zažil rychlý sešup dolů. A v 90. roce jsem se vrátil, nevím, jestli můžu říct vítězně, jako ministr. Tehdy jsem veletrh slavnostně otvíral společně s Shirley Templovou, tehdejší velvyslankyní USA v Československu.
Když jste přijel, šel jste se nejdřív podívat na české nebo zahraniční novinky?
Vždy jsem si veletrh prošel celý, protože jsem chtěl mít srovnání. Zaprvé jsem chtěl cítit hrdost na československý průmysl a v zahraničních expozicích jsem hledal inspiraci.
A inspiroval jste se? Byla Desta plná českých patentů a vynálezů?
Já si troufám říct, že jsme stroje vyvíjeli sami, ve spolupráci s Výzkumným ústavem motorových vozidel. Například první hydrodynamické měniče kroutícího momentu, které byly použité v typech, které máte představené na výstavě. Byli jsme první, kdo je vyráběl v Československu. To byl průlom, přišla k nám sbírat zkušenosti Pragovka, která je později zabudovávala do svých autobusů.
Sledoval jste Destu i poté, co jste odešel? To jméno na trhu stále figuruje…
Víte, to jméno Desta je opravdu proslulé. Vzniklo ze zkrácení Děčínských strojíren, což pro zahraniční klienty bylo nevyslovitelné. Postupem času jsme získali takzvanou značku proslulou, což má ještě vyšší kredit než značka chráněná. Takže, když ten název vidím, vždy mne bodne u srdce, i proto, že to, co z ní zbylo je už jen takový střípek a dnes se vyrábí ve Strakonicích.
Vy teď veletrhem jdete s vládní trasou, ale když byste šel sám, začnete kde?
Jednoznačně u českých firem. Celý život jsem strávil v průmyslu, ve mne ta přehlídka navozuje pozitivní myšlení a osobní hrdost, že jsem u toho byl chvíli i já.
V HLAVNÍ ROLI PŘESUNYPříběh z výstavy 100ries |
Když se řekne vysokozdvižný vozík, většinu lidí hned napadne Desta. Aby ne, stroje z děčínského závodu pracovaly a pracují v mnoha provozech, a to nejen na území bývalé ČSSR, ale v půlce Evropy. První „vysokozdvižky“ měly elektromotory a prototyp v roce 1948 otestovalo zvednutí Tatraplánu. „Elektrovozíků“ se do roku 1963 vyrobilo 25 tisíc kusů, ale pak přišla od RVHP stopka. Tehdy mladý generální ředitel Miroslav Grégr, o 30 let později člen Zemanovy vlády, se rozhodl, že se vozíky budou dělat se spalovacím motorem. A opět to byl úspěch – v roce 1966 se jeden z prototypů vyškrábal na Sněžku a taky získal zlatou medaili na brněnském MSV.
Po fabrikách, nejčastěji na pilách či tam, kde je potřeba převážet dlouhá břemena, pořád jezdí i vozíky s bočním ložením z někdejšího národního podniku Transporta s centrálou v Chrudimi. Typ s označením YB 50 A dostal v roce 1981 Zlatou medaili MSV. Název Transporta ale vytane na mysli mnohem většímu počtu lidí. Na nápis koukali všichni, kteří se přepravovali osobními výtahy – ty z brněnského závodu byly v téměř každém paneláku. Kromě osobních výtahů se v Transportě vyráběly i nákladní, rychlovýtahy, eskalátory pro obchodní centra a samozřejmě také pražské metro. Značnou část výroby tvořily pásové dopravníky pro doly nebo uhelné elektrárny. A v neposlední řadě odborníci firmy pracovali na vývoji lanovek. Zřejmě nejznámější jsou osobní kabinové a sedačkové lanovky na Lomnický štít, Ještěd či Sněžku.
